BALLADA IRONICKÁ O TŘECH VYHOSTĚNCÍCH.

Tři synové „tak zvaných slavných otců“

a nevychovaní nezvedenci

vlast musili opustit náhle.

A nezbylo pohany na otců věnci,

i ztajeno pohoršení chodců

na národa roli zprahlé...

A jeden z těch synků vyloděn v doku

na březích Nového Světa

se v potácivém kams ubírá kroku

a učí se léta a léta,

jak na vlastních nohou se stojí,

co uchopit rukou svojí,

co urvat v zoufalém boji,

proč žíti, proč bolest míti,

proč radostně po práci výti

tu drsnou svobody sloku...

A druhý z těch synků v šatě režném

u obchodních domů tam denně stojí...

A vozíky strká, stud v oku něžném, –

však ještě se drsného života bojí. –

„Ne, neboj se,“ mluví obrovský dům

i vozíků rachot i lidí tlum,

per písařských skřípot a jeřábů řinčení:

v tvém dolaru příštího zdaru je klíčení...

I zpívali kladky štěstí i kletbu,

dny porobení a šťastných dnů setbu. –

Zem podivných možností může zkvésti

a bídným přinésti ratolesti...

A třetí z těch synků, nevím sám,

až k plemenům zváben, jež cizí,

v jich sedával stanech a naivním hrám

jich naslouchal, prosté a ryzí

že prohřály jeho srdce zas,

poušť veliká, nekonečná

lví sesilovala kdes k ránu hlas –

a v něm cos jak slunce věčna, –

to štěstí toulavé sedalo

nad dálnými řekami, zvedalo

prst, kývajíc pralesů květinami

a tajemnými pamp drahokamy...

Jen „tak zvaní slavní“ tři otcové

dál morálku kážou nám doktrín svých.

Jich theoriím ty, okove,

ty, otroctví, pliješ v líc hrozný smích...

Co synům svým nedali po roky,

to v oproštění lze nalézt jen...

Nač dělat svých myšlenek otroky,

když Život má slovo, Slunce a Den...