Ballada, již jsem zpíval po krásném snu.

Mně na podušce trochu vůně zbylo,

tam kde tvá hlava ležela,

v tvých vlasů stínu moje srdce snilo,

jak v hnízdě, nad nímž setmělá

se klenba stromů zachvěla;

i spadl jeden lístek malý,

a to mé srdce vyplašilo,

jak flétna echo z nitra skály;

prch’ sen – kam ty jsi zmizela?

Ach, co tu písní, vzdechů, touhy bylo!

Když poprv nachem zarděla

se tvoje tvář, mě všecko okouzlilo,

ta první touha nesmělá,

kdy zlatý vrkoč u čela

chtěl zakrýt rdění, přes opály

tvých lící jež se rozvlnilo,

kdy perly v tvojich očích stály –

prch’ sen – kam ty jsi zmizela?

Mně všecko na věčné se jaro slilo,

v lesk jeho vždy se ztápěla

má duše, v záři mně se všecko skrylo,

má píseň slzou zaskvěla

se na tvém křídle anděla!

Mně na tvém srdci vášně spaly,

v nich teď se nebe zrcadlilo,

jak v stráž nad námi hvězdy plály;

prch’ sen – kam ty jsi zmizela?

Ó Madonno! ó růže! vílo!

z mé duše chrám jsi stavěla;

teď na podušce trochu vůně zbylo,

tam kde tvá hlava ležela.

Prch’ sen – kam ty jsi zmizela?