BALLADA KAŽDODENNÍ.

V strhaném svitu měsíce

před vraty stála babice.

Chtěl jsem ji halířem odbýti

a kol ní domů projíti.

Co mohu, dám ti – však mám chvat!

– leč dále tahala můj šat.

Já nedbal, uzavřel vrat mříž,

o patra tři jsem stoupal výš.

Já zamk’ se v střed svých milých knih,

žil dále v snech a hýřil v nich.

Zrak sotva náhodou jsem zved’,

u dveří babu zřel jsem hned.

Jen do večeře pokoj mít,

než v lávu písně stuhne cit,

než slíbám ženu s děckem svým! –

Za stolem babu sedět zřím.

Jak vždycky smích a hovor zněl,

že zde jest, nikdo nevěděl.

Zrak její stihal pouze mne,

já ptal se: „Zda se přece hne?“

Noc konečně tu plna dum,

jak sladko tu se vzdáti snům!

I ulehnu a chci juž spát,

však babu u lože zřím stát.

V mé hledí sny, jich plaší zjev,

mně ssaje mozek, mrazí krev.

I vzkřiknu v citů boji zlém:

Kdo, příšero, jsi? – Bída jsem!