Ballada ke chvále černého města.

Pohádka prastará do duše padla mi –

při číších kypících nechejme svízele!

Bledá noc klade se městem i nivami:

poháry do výše, v pláně než setmělé

stříbrné paprsky měsíce nastele!

Srdce v před letí mi, rozum je pozadu,

jistě zas bláznivou píseň mou strestá –

přece se vzpomínkám na chvíli vykradu,

při loutně zazpívám veselou balladu,

balladu ke chvále černého města.

Daleko mládí mé za lesy, horami –

kde jsou ty jarní dni, touhy mé nesmělé,

pověz mi, svite hvězd zářící nad námi?!

Mnoho jsem miloval smutně i vesele,

princezny zakleté s hvězdami na čele,

nádherných květů všech vonící zahradu,

všechny, jak znal jsem je, padesát ze sta:

vraťme se, přátelé, květin těch do sadu,

při loutně zazpívám veselou balladu,

balladu ku chvále černého města.

Měsíce paprsky padají na chrámy,

v úsměvy světic všech napadly v kostele:

poháry do výše, víno nás omámí,

radostných citů žár rozleje po těle –

v městě tom zakletém zase jsme, přátelé!

Hvězdy jdou po nebi jako jas pokladů,

v okno nám dívá se zářící směs ta:

odhoďte bolesti, života záhadu,

při loutně zazpívám veselou balladu,

balladu ke chvále černého města!

Paní má přesladká, vašemu ke hradu,

v město to čarovné svedla mne cesta:

u bílých nohou vám v jásavém souladu

při loutně zazpívám veselou balladu,

balladu ke chvále černého města!