BALLADA KŘIŽÁCKÁ.

Pan rytíř Kuneš z Pappenštejna

ve chvíli krásné odvahy,

když hořel touhou první bitky,

meč k boku připásal si břitký

na Saraceny, na vrahy.

Již hořel touhou rubat hlavy

a zaslíbenou vidět zem,

tož rozloučit se musil nyní

i s fešáckou svou hospodyní –

bylť totiž starým mládencem.

Pan rytíř Kuneš z Pappenštejna

však opanoval vnitřní žel,

a třeba mnoho v srdci zkouší,

statečně vyjel na bělouši,

však přec se pořád ohlížel.

A čím dál, níže klonil hlavu

a víc byl smuten, divná věc,

měl v srdci muka pořád stejná

pan rytíř Kuneš z Pappenštejna,

ctný pán a starý mládenec.

Ach, kdo ví, zpátky-li se vrátí,

po čertech zlý měl v noci sen,

(onť se sny vůbec míval potíž),

a dneska se mu zdálo totiž,

že nos mu uťal Saracen.

Hoj, páni bratři už se sjeli,

však zbledl náhle rytíř náš,

pan rytíř Kuneš, starý panic,

a děl, že je mu dneska nanic,

a že pojede zítra až.

Prý hlava, tento, kdesi cosi,

pan rytíř trpí závratí,

a zuby prý mu trnou, běda, –

a ne a ne, a jinak nedá,

a jako rtuť se vytratí.

Den druhý minul i den vterý,

zub stále bolel neblahý.

Až hanba páni bratři kleli,

a, jakáž pomoc, sami jeli

na Saraceny, na vrahy.