BALLADA, která byla v r. 1901 ironickou

Byl jeden rytíř... Na zahradní vrátky

jak na rytíře velkých úkolů

on hlasem hromu volal: Zpátky! Zpátky!,

ať potkal žoldáka neb stádo bůvolů.

Pleť hnědou měl, a hnědý vlas měl k tomu,

jenž na chochol byl ale směšně krátký.

– Byl anarchistou! Zbořil mnoho domů,

nikdy se nemodlil a proklel lůno matky.

Když chvíle Vzpoury duši jala náhle,

tu, hněvem bez sebe z kořenů stromy rval.

Co povím dál, ať slouží mu jen k chvále.

On nikdy žádné ženy nepojal!

Jen jednu ženu znal, zlá byla prý jak zmije.

(Jsou ústa, která všecko pokálí – –)

Ta s lancknechtem prý prchla do Francie...

(To jen zlí jazykové o něm říkali!)

A fechtýř slavný, nefechtoval s všemi.

Ty všechny srážel ranou pod zuby.

Ba, jedním rázem ku Všematce Zemi

on připích jednou čtyry holuby.

Král – (nevím který) – v úžas nad tím činem

ty čtyry hlavy do erbu mu dal.

A mnoho matek zvát jej chtělo synem,

(Však jak jsem děl, on ženy nepojal –!)

A od těch dob pro památku všech věků,

(však ať se tomu nikdo nediví!)

štít rytíře, jenž neznal ženských vděků,

měl v znaku čtverou vraždu holubí. –

Měl zašlý pergamen, a říkal o tom písmu,

že předek jím svůj čertu zapsal rod.

(To svědčit mohlo by o jeho anarchismu,

a přijít jeho nepřátelům vhod.)

A ze zármutku rytíř mnoho pije,

ta hnědá jeho tvář, ta nyní smutná je;

on páše zatím dlouhé parodie,

a nechce se už vracet z turnaje,

on nemiluje návrat. Na zahradní vrátky

jak na rytíře velkých poslání

on hlasem hromu volá: zpátky, zpátky!

– a na všecky se strany uklání.