BALLADA, která může i nemusí být politická.

Polem i lesem cesta zlá,

krajem se mlha rozlezla,

a kde je bídy nejvíce,

bezzubá kráčí babice.

„Bože, jak čas ten utíká“

– k sobě tak sama naříká –

„Člověk je stále konci blíž,

co bylo, pravdou není již.

Byla jsem mladá, jarní květ,

dovedla tančit, hrát a pět,

oheň plál z hrudi do oka,

touha mě hnala divoká

ku předu, stále dál a dál,

a vlas mi plál, a ret se smál,

a co kde bylo mladé jen

za mnou se hnalo v noc i den.

Pro smích mi byl, kdo byl už stár,

pro smích mi byl i svatý car,

byla jsem mladá, jarní květ,

– ach, že jsem začla šedivět!

Přišlo to, ach, tak najednou,

jako když hvězdy poblednou,

jako když květy porubá, –

byla jsem babka bezzubá.

A teď se belhám, belhám jen,

zapadlý včera hledám den,

hledám i lásku, bůh ví kde –

do tmy kams moje cesta jde.

Do tmy se zrak můj upírá,

můj milý náruč rozvírá,

můj milý, dlouhá mátoha

– ach, já jsem babka ubohá.

Po mladých přišel starý host,

a mně dnes milá každá kost;

co bylo, pryč je dávno už –

já jsem jen baba, a ne muž...“

Vkročila v tmu, nepřišla víc,

dnes o ní nikdo neví nic.