BALLADA, KTERÁ SE ZPÍVALA V QUARTIER LATIN.

Byl večer v únoru, padal sníh

a lampy boulevardů hasly.

Stín dívky kol mne se náhle mih,

jí ručky zimou se třásly.

V nich modré fialky, jara květ,

a řečí bázlivou chvěl se ret:

„Monsieur, ó kupte, než zvadnou!“

Já hleděl jí černých do očí,

v nich žárem hořel ráj celý,

a v hnědém vpleteny vrkoči

se blýskly Amora střely.

Leč tenká suknička, chvěl jí mráz

a hlásek ozval se jemný zas:

„Monsieur, ó kupte, než zvadnou!“

V tom vichr zavanul třeskutý...

Já ručky chopil a zlíbal,

jak k modlitbě byly sepnuty,

strach dětskou hlavičku shýbal,

když rámě jsem jí kol pasu dal

a ved ji, šeptal a jen se smál:

„Vše vezmu, nekoupím žádnou!“

Má světnička věru nevelká,

ve čtvrtém patře, leč milá,

pod oknem vichr ať temně lká,

k nám z krbu dívá se víla,

tam praská to, šumí, výská v ráz

a tajný, veselý šepce hlas:

„Trhejte růže, než zvadnou!“

Na stole v číši plá zlato rév,

čaj v samovaru si hýří,

jak oči jiskří, jak proudí krev!

„Pojď na klín, láska vše smíří!“

A k sobě stuleni, v hnízdě pták,

my smějem se, jarem dýše zrak –

kdož dbal by na zimu chladnou?

Mráz luzné na okna květy vdech,

je to v nich pohádka sladká!

Zde stromky, houština, tu zas mech,

a v dáli hezoučká chatka...

– „To kostelík! při něm křížů řad!“

Ó dítě, neblouzni! Mám tě rád

tak bujnou, rozkošnou, vnadnou!

Teď půlnoc bila... Hlavičku v snách

již v tichu sklonila k hrudi. –

Den svitl, oblaka hoří v nach,

leč jiné jitro ji zbudí –

spí na vždy, v ruce fialky, květ,

a v prosbě zdá se mluviti ret:

„Monsieur, ó kupte, než zvadnou!“