BALLADA KU CHVÁLE JARA.

Roh plný růží nese v dlani

a z něho pučí žert a smích,

hloh na každé již kvete stráni,

i řeka vzplála v krůpějích.

Kdo jásat chceš, než skřivan ztich,

pojď ven, už jabloň v květech hoří!

Ó barvy, zvuky, jež máj tvoří,

jste věčný zázrak veliký!

Má duše kouzla tone v moři

– zvoň jaro písní, slavíky!

Dav holubic již za svítání

spěl v pole, kde sní na mezích

tlum sedmikrás a v rose ranní

květ šípku rdí se kolem nich.

Jdou mladé dívky v zeleň lích

a jejich zpěv se v blankyt noří –

vzduch voní, řepka v zlaté zoři,

kol ples a ptáků pokřiky!

Máj letí, vše se před ním koří,

– zvoň jaro písní, slavíky!

Kos hvízdá, a kde nad kořání

podléštky zkvetly v zlatý vích,

včel plno, všude šept a zvaní:

žij, zpívej, radost není hřích!

A cítím již, máj ke mně dých,

zas láska pouta stará boří –

ven letí snové bujní oři,

trud s nimi prchnul všeliký!

Kdo dí, že máj svých květů spoří?

– Zvoň jaro písní, slavíky!

Ó paní, jíž můj zpěv se dvoří,

ať jaro, láska v každém hoři

ti úsměv kouzlí na rtíky!

Sem všichni, kdo jste srdcem choří,

– zvoň jaro písní, slavíky!