Ballada ku chvále poesie.

Co tisíc básníků k tvé chvále pělo,

ó matko, zas mne opakovat nech,

tvé líbám nohy, v prach své skláním čelo,

a co chci říci ve obrazů stech,

jen vzdech a vzdech se vlní na ústech!

Ty, která plníš moře, zem i vzduch,

a spínáš v souzvuk jásavý hvězd kruh,

jíž krokem hrom a křídlem blesk je žhavý,

ty, paní světa, slunce v žití luh,

tys vrchol blaha, štěstí, plesu, slávy!

Co vesmírem zní, vše tvou harfou znělo,

jež národů jest jásání a vzdech,

co hádankou se v ňadrech lidstva tmělo

a světem hřmělo dějů na křídlech,

tys všeho pružina, tys všeho dech!

Ty slunce zlatý šíp jsi v moře tuch,

a v bludišti snů, kde se ztrácí duch,

jsi duhy oblouk v barvách plápolavý,

tys peruť svobody, tys žití vzruch,

tys vrchol blaha, štěstí, plesu, slávy!

Jak často nudou chřadly duch a tělo,

já „hynu“ volal v touhy okovech,

a bleskem tvé mi požehnání sjelo,

a píseň, skřivan, letla z ňader v spěch,

sta tulipánů v ňader záhonech

se tlačilo a smálo k druhu druh,

sta strun tam hrálo a sta květlo duh,

kam ohromné tvé zoře pad svit smavý,

jen ve tvých blescích zjevil se mi bůh –

tys vrchol blaha, štěstí, plesu, slávy!

Ó paní, dej, ať nikdy nejsem hluch

v tvůj hlas, ať písně svojí pluh

vždy pravou vedu brázdou, cíl kde pravý.

Nechť život mrak, tys nad ním světla pruh,

tys vrchol blaha, štěstí, plesu, slávy!