BALLADA KU CHVÁLE SMRTI.

Mne číš tvá neděsí, ó smrti, jejíž dech

z žil bere život nám a v atomy jej tříští,

buď zdráva, která klid jsi v našich bolestech!

Tys mlýn, jenž drtí vše, tys ocel na bojišti,

v tvém hyne objetí žal dnešní i žal příští,

a noc, jež s tebou jde, jej skryje odvěká.

Vždy hrob jsouc doufání, jenž chce a nečeká,

– ať jaro kvetoucí snům ratolestí mává –

všech konec nářků, slz a strastí člověka,

ty, jež nám neseš mír, buď smrti zdráva!

Květ, mladost jásavá i stáří v jeden spěch

se řítí, kudy žeň tvá kráčí po strništi!

Tys věků šerý proud v svých vlekla okovech!

Tys žernov nesmírný, jímž vichr zkázy sviští,

ty slunce, pluky hvězd v svém rovnáš pohřebišti,

v tiš prázdnou, žití kde stín žádný netěká.

Jak sněť, již se stromu páž lidská oseká,

v žár která vrháš vše, co z klína matky vstává,

všech konec nářků, slz a strastí člověka,

ty, jež nám neseš mír, buď smrti zdráva!

Spí věčné tajemství ti na zavřených rtech,

zpět nevrací se, kdo v tvém kotvil přístavišti.

Jsi sen, jejž nezbudí již radost ani vzdech,

v němž hvězda Nepaměť se z černých mraků blyští.

Tvé lůno mrtvo jest, zhas žár tvém na ohništi,

jen zhoubou bez konce tvůj pohár přetéká –

ó bezdno, ztrnutí, v něž vše se obléká,

– nic není, co by tvá nestihla střela dravá –

všech konec nářků, slz a strastí člověka,

ty, jež nám neseš mír, buď smrti zdráva!

Ó paní soumraku, jež hrozíš z daleka

a díš, že marnost vše, tvůj krok mne neleká!

Přijď, vykoupení všem tvá štědrá ruka dává –

všech konec nářků, slz a strastí člověka,

ty, jež nám neseš mír, bud smrti zdráva!