Ballada májová.

V bílé míse vodu vaří

s úzkostlivě bdělou tváří –

pěkná holka, lepých tvarů.

Voda v míse v plném varu,

bubliny jak v dešti chrlí,

a jak holka varu slouchá,

voda kloktá, syčí, hrčí,

jak když cvrček v hroudách cvrlí,

jak když oknem bzučí moucha,

jak když v dálce povoz hrčí.

Houkla půlnoc. Holka klekla,

prsten rychle s ruky svlékla,

hodila jej varné v lůže.

„Svatá panno Petronillo!

Dnešní májové své noci

máš náš osud ve své moci,

činíš cokoli Ti milo –

prosím, prosím, dej mi muže!

Zajisté že muže svého

každého z Tvé ruky beru,

nepředpisuju Ti věru,

svatá panno, nevybírám,

nemysli si, že se vzpírám –

jen ne, probůh, zrzavého!“

Z mísy vrch se páry valí,

a jak holka blíž se kloní,

z páry líbezně to zvoní

jako stříbrem z dálné dáli:

„„Vidíš, holka, mám Tě ráda!

Ve kostele ráda býváš,

tenkým hlasem „Ave“ zpíváš,

dala bych Ti kamaráda –

ale koho dát Ti, koho?

Je vás ve vsi trochu mnoho –

zbyl jen hajných synek chudý,

a ten je jak liška rudý;

sivé oči jako liška,

tělo vychrtlé jak tříštka,

a je –““ „Dej mi tedy toho!“