BALLADA MELANCHOLICKÁ.

Čas, lačná hydra, štěstí naše chytá,

psi jeho Zloba, Neštěstí a Žal –

kde v srdci růže blaha pučí skrytá,

zdroj radostí kde zurčel a se smál,

jak vichr bouřný v středu divých skal

zaskučí náhle, zatne spáry v duši

a každý úsměv při zárodku skruší.

Vše zničí rázem, co duch sobě vysní,

měj vše, co naděj sluje, máj co tuší,

měj v prsou tisíc skřivanů a písní.

Loď, kterou mořská bouře divě zmítá

a v bezhvězdnou ji žene chmurnou dál,

kde cíl, jež neví, neví též, kde svítá,

to život – báj, v níž duhy přelud tkal.

Snad chvilku luzněji vzplá nad opál,

snad zpěvem sirén zahlaholí v uši,

leč potom dozní mrtvě v noční hluši.

Co štěstí mžik, jejž trpké hoře tísní,

co mládí, smrt když napíná svou kuši,

měj v prsou tisíc skřivanů a písní!

Ó lidstvo, které zrozeno jsi, lítá

by zmij tě uštkla muk, a ty – ty král

bys nejnižším byl z tvorů, svět jež čítá:

tvá k světlu touha, co kdo snil a ždál,

vše marnost – svět je smutný karneval,

kde maska padá, jitra svit ji zruší.

Když k srdci nových nadějí tep buší

patř v hrob, kde vše, co kvetlo, hyne v plísni,

kde zhyneš ty, měj vše, co k blahu sluší,

měj v prsou tisíc skřivanů a písní.

Má ženo, které máj vždy zpívá v duši,

strasť, lidí zloba, vše mi bzukot muší,

když láska tvá mi plane v květů třísni:

buď žehnána! Vždy – radost ve loktuši –

měj v prsou tisíc skřivanů a písní!