Ballada mému dítěti.

Co druhdy začlo prvním jara svitem,

kdy lásky sen se na víčka nám snes,

čím v růžích slavík a křepelka žitem

a v srdcích láska zpívala – ten ples

jak zázrak nyní v srdce naše kles!

Vše splněno a snů mých závoj bílý

se nad kolebkou nyní tiše chýlí,

kde zářný květ náš dříme v poupěti,

jsou básní tóny, jež mi v duši zbyly,

balladu píšu svému dítěti.

Měsíce září a hvězd snivým třpytem,

v nichž zbožně jako ze sna šumí les,

k nám přišla aster plnokvětých kmitem,

než sníh obalil hory, pláň i ves,

jak paprsk, jenž se po lupenu svez,

jak vesny dech, když splývá do obilí,

a nevěděla, tím že k svému cíli

spěl život náš a duše v objetí,

že v ní jsme dřív juž byli, žili, snili –

balladu píšu svému dítěti.

Co s myšlénkou zde, písní, přáním, citem?

Zde srdce jímá žas a svatý děs,

rým vázne bázliv v peru jindy hbitém,

a tvůrčí slovo tratíc každou mez

pro obrazy zpět letí do nebes!

Tam andělé, jenž jeho druzi byli,

nad jeho odchodem se zamyslili,

však přejí, že s ním ráj k nám přiletí,

své štěstí bychom plným douškem pili –

balladu píšu svému dítěti.

Ty, matko, které posud v perly slily

se všecky sny, jež pod křídla se skryly

mé bouřné písni v lásky roznětí,

teď odpusť, jiný kyne mi cíl milý –

balladu píšu svému dítěti!