BALLADA – MONOLOG.

Tak úzkostně a divně tak

se zachvěl spící les.

Šla půlnoc. Lunu pokryl mrak.

A na močál jak velký pták

u kříže stín se snes.

Děl hlas: „Toť shoda, snivá tvář

a v očích tichý bol.

I rozdíl vidím: Svatozář.

Scházela leckdy svatozář,

nebylo aureol.

Ten případ znáš. Byl nejeden,

však v celku vezdy týž.

Tys porozuměl: Velký sen,

sen závratný, jenž nedosněn.

A mezi kříži kříž.

Pták zpíval, chvěl se sladký plod,

květ vábil plající.

A světel smích a hymnus vod

v zapomenutí chorovod

zval srdce štkající.

Leč cesta jest. Cíl její víš

ty, kdos jí volil jít?

Jest pravda. K nebi trčí kříž:

Nad smrtí láskou zvítězíš. –

Zda lze jí živu být?

Jest život. – Život? – Chladný pot

v zahradě Gethseman?

Krvavý pot za tupý rod,

polibek zrady, kopí hrot

a trofej rudých ran?

Smích srdcí spustlých, šklebný ryk

a bílý smrti dech?

Eloi marné? Tichý vzlyk,

pod křížem ženy hluchý vzlyk,

jenž k nebi nedoleh?“

Usmál se suše: „Odpověz!“

Les půlnoční byl něm. –

Mrak přešel. Přelud zmizel kdes. –

Jak tichý pláč byl šelest břez

u kříže nad bahnem...