BALLADA NEPŮVABNÁ.

A jednou přec má píseň dozní,

buď dříve nebo později,

a nápady mé kuriosní

se k čertu, k ďáblu podějí.

To kletbou je snad pro poety,

když tučnou rentu uloví,

neb nejmluvnější Musa rety

má, chudák, jen když hladoví.

Mne aprilem pak pošle láska,

a přestanu již sladce nýt,

kdes mladý kritik včil mě spráská,

že v jiných hlavách jinší cit.

To za vše, že jsem kibicoval

ve chrámu uměn nesměle,

o sobě vždy jen pochyboval, –

ó špatných rýmů andělé!

Já chabě vrhnul žití kostky, –

tak zní má píseň labutí,

svět změnil se mi v samé trosky,

jak v ledu zmrzlí mamuti!

A potom přijde žena, děti,

neb aspoň jakýs doktorát,

ó jaké štěstí, kdo směl pěti,

když mládí kvetlo jedenkrát!

Hry Grácií, žel, opustí mne,

mně zbude láska k baletu,

čas přijde, kdy si člověk zdřímne,

když kvetl jsem, ať odkvetu!