Ballada o Andělce. (I.)

Ne, Andělka nesměla z domu jít,

že měla to s psíkem nakázáno.

Jen mohla si s pannou promluvit.

Tož šeptala: „Ty má hloupoučká panno!“

Ale pak v dlouhé odpoledne

slunce když v záření na vše si sedne,

ubíhal nějak pomalu čas.

Byla jí dlouhá, dlouhá chvíle,

i psíčkovy uši ji zmrzely bílé

i jeho chraptivý, zlobivý hlas.

V tom pojednou muziky ozvaly

se do tiché návsi z povzdálí.

Hle, ženich a mládenci na koních.

Zní zpěvy návsí, žert a smích.

Jak fábory vlají, rozmarýny.

Teď zanikly, průvod jak vrh' sem stíny.

S nevěstou dvojspřeží bujné letí, –

a vida, sta za průvodem dětí,

že oči se nemohou dohleděti.

Jak Andělka pobíhá po světnici

zavřené uvnitř na petlici.

Vše přehnalo se jak vidění divé,

vichřice barev a hlasů všech,

hle, chrpy a máky a koukoly živé,

teď klarinet zapísk' a dozněl plech.

Již Andělka dveře otevřela,

jak vrzly a zůstaly dokořán,

květ utrhla v zahrádce, kolem čela

jej vpletla si, vyběhla. Se všech stran

takové podzimní ticho vlažné,

nad hlavou jíkalo ptactvo tažné,

a podzim se loučil, padal list

za listem jak vybledlý ametyst.

A k večeru jak se schylovalo,

údolí v stínu spočívalo.

A běží již Andělka za průvodem

a za hudbou, mizící do polních cest,

jež prorvány místy stříbřitým brodem

kams vedly, kde sousední vesnice jest.