Ballada o Andělce. (II.)

A brzy, jak průvod dohonila,

hned vmísila se, hned zatančila,

jak se svatebčany by za jedno byla.

Tu najednou tolik neznámých dětí

se k řebřinám dralo, kde houpavé

se nadnášely a zpívaly ženy,

kde výskaly, hravě rozdováděny,

co vozy se počaly předháněti,

ty předjíždět, příliš loudavé.

Jak s rozmarin pentle vzduchem šlehly,

hned slunce se rozhořelo v nich,

až slzy tím hýřením do očí vběhly,

až bujněji, volněji zahýřil smích!

Jak člověk se ztratí tu, ani neví:

tak láká ten výskot a ty zpěvy,

a všecko jak pohádka se jeví.

Kůň ženichův tábory potřásá!

Ty do výše vlají. A u uzdy visí

z tak překrásných šátků okrasa,

že červeň se v žlutavé kvítky mísí.

Křik mládencův echem zachytla louka.

Teď klarinet zaštěbetal a písk',

hlas hromový bombardonu houká,

a zástup jak jedním by výskotem výsk'.

Huš! Koláčů zbytek se rozletěl.

Své Andělka drobné ruce zdvihá

a její zrak černý div za divem stíhá,

ty pohyby steré horkých těl.

Oj, čtyři mládenci, krásní jsou,

na opentlených koních jedou,

se svojí každý družičkou

potajmé jakés řeči vedou.

A zase divoký koní skok.

Ves před nimi, neznámá je, blízká.

Tu jako by Andělce vázl krok,

tak cizí se jevila jí víska.

To svírá jí srdce... oh, vrátit se chtěla.

Leč nejmladší mládenec družně k ní děl:

„Tys Andělka? Tak jsi mi vyrostla celá...“

A usmál se na ni a poodjel.