Ballada o Andělce. (III.)

Let dvanáct Andělce v podzimi bylo

a otec vždy říkával: Potěcha má...

To dítě se moudré již narodilo,

v něm žiji, jak Bůh je nad náma...

S ní princezna vešla do chalupy

hloupého chlapa, jenž neví, jak

si na poli spočíst sena kupy,

den ode dne žije všelijak...

Tak říkával vdovec... Však v poslední čas

kams za hory srdce jej lákalo zas,

on Andělku políbil, sehnul se k skráni,

děl: Dárek ti přinesu od hodné paní...

Tož Andělka k noci až čekávala,

však někdy ji podivná tesknota jala

a někdy se tolik všeho bála...

Ji schvátila mnohdy chvíle stesku,

když od sousedů cos zvěděla,

když po mamičce tam na nebesku

si zastesknouc u okna seděla,

ni nežvatlala, ni nepěla...

Vždy bývá tak: Sedá doma s psíkem

a s pannou si hrá a s pidimužíkem,

jenž ze dřeva hrubě vyřezán,

špinavý, černý, pln sedřených ran,

jak zemitý kořen, jenž ohlodán...

Neb k sousedním dětem odskočí si

a hraje si chvíli. Plavý cop

jí vzduchem se rozlétne, na pás až visí, –

však za chvíli po dětech není stop...

A přece jen domov hlídat musí.

Tož vrací se zas a hlídat zkusí...

Vše hlídá: Skříň, stůl a kámen brusu,

stůl truhlářský, pod ním hoblin pár

a několik čerstvě páchnoucích kusů

dřev rozestavených a mnohý cár

visících hadrů na šňůrečkách,

pár pestrých kytek na stonečkách,

pár pružin, močících se v bečkách...

Tam za pořízem, jenž v stmělý kout

je postaven, vždy místo její,

tam večer bývá tajemněji,

když stíny jabloně se stmějí,

jak by se křídla měla vzdout...

Snad někdy dočte do smrákání

pohádku. Dlouho ještě sní

o Zlatých zámcích, Vodní paní,

o Záři zlatých jabloní

a o Růžence v planých růžích,

o vodnících a pidimužích...

A přece se Andělka zapomněla...

Tu zaslechši hudbu, blahem se chvěla,

hned zatančila, pozapěla...

Na vrchy, na lesy, na planiny

se odpolední kladly stíny...