Ballada o Andělce. (IV.)

Toť cizí ves, cizí. A na návsi

se za svatbou všichni sběhli psi.

A k hospodě jak se dojíždělo

pomalým klusem, víc zpívat se chtělo...

V tom divočeji si zavýskly ženy,

když před nimi na prostor zatažený

pan družba si vkročil, vyjednával

výkupné jakés a holí mával,

jež pentlemi plála, rozmarýnou...

Cos zvučnou řečí spustil a plynnou,

však slova se ztrácela... Zahráli

v tom hudci. Jak koně se vzpínali!...

V tom hrbáček s výkupným drobný se sklonil...

Hned rachotem zákolesník zvonil,

a vozy se hnuly... Až před hospodou

kdes postály... Ženy v seskoku

jak zapískly, braly se kol boků

vždy pár a pár, svázány přátelskou shodou

a drobnými, rychlými krůčky vběhly

do taneční síně... Tu každý svou

jak uchytil, lačnými pohledy střehli

je staří, jak pomlouvačni jsou...

A hej a hoj! To tančí se divě!

A hoj a hej! Ten rovně, ten křivě,

ten šoupá se a ten shrbený k zemi,

ten ušklíbá se a ten bez hlesu němý,

ten krouží, ten cifruje, ten jak by trny

měl v nohou, jak šlape opatrný...

A hudba jak hraje a tanec jak víří,

jak páry v kole rostou, se šíří,

to okny je spatřit a veřejemi

se stromů a plotů až dolů k zemi,

kde k umačkání se chumelí hlavy,

kde každý se hlučně a pitvorně baví

a vydrží státi do únavy...

Andělka mrštně se protáhla k dveřím

a s obdivem v taneční zřela rej...

Teď vrátím se domů a otci se svěřím...

Teď musím již domů, děj se co děj...

Ne, na to čas není pomýšleti...

A hodina za hodinou letí.

Blíž Andělka sálu, blíž je, blíž,

teď ve víru tanečníků již,

oh, Andělko, slyšíš, neslyšíš?

Co Andělka v sále stranou stála,

nějaká ruka ji za rámě jala,

a kde se vzal, nejmladší mládenec

na tvářích nachový ruměnec

se sklonil k ní, ujal ji kolem pasu,

že rozlítly se jí copy vlasů,

a s výskotem jinocha křepčit se jal

a takovou píseň jí zazpíval:

„Už, Andělko, na tebe dávno jsem čekal,

už o tebe jsem se dávno lekal...

Však dobře, žes přišla, budeš mou

rozmarýnkou a družičkou...“

Tu láhev jí podal, k rtům sklonil dolů,

až hrdlem to kloktalo: glu, glu, glu, glu...

Andělka pila... však styděla se –

před mládencem hlavu svěsila v žase

a svlačec, jejž měla v ní vpletený,

se mládence dotýkal prsteny

a korunkou z květů, jež rozvila se...

Ni jediné slovo jí nenapadlo...

V tom oko se upřelo na zrcadlo...

A nějaký strašný pocit i krásný,

jak s výše by v blankyt klesala jasný

za hudby a zpěvu, tak zdálo se jí

sevřené v loktech divočeji, –

se točila hoj a hej! rychleji stále

a v blaženosti neskonalé...

Pak pustil ji, zmizel... Však dosud cítí

žár v útrobách svojich stisků těch...

Jí blažené oči se smějí a svítí

a hoří zrychlený jí dech...

Je po tanci... Hle! Jdou ku hostině...

A mládenec dí jí: „Pojď ty též...“

Již muzika táhne po dědině,

hle, zahýbá ku statku nevěstině, –

oh, Andělko, domů nemůžeš...

ne, domů ty ještě nemůžeš...