Ballada o Andělce. (V.)

To selský je statek... Sad jabloňový

svou žlutí civí do oken...

Štít obílen je, jako nový,

a jak by smál se sousedovi,

jenž rozbit, věkem nahrben.

A dveře v předsíni dokořán

tu vřavu, podobnou hejnu vran,

nestačí pojmout, hltat, skrývat,

staříky, které zříš se kývat

a řváti rozjařeně „vivat“,

svá místa hledat podél stěn

u dlouhých stolů, na nichž bílý

je všudy ubrus rozestřen...

To na nich kytky rozhodily

děvečky, jež vesele švitořily

a zrak jichž plál jak modrý len...

V zápecí muzikanti sedli,

fanfáru spouští, řvavou tuš...

Plecháče ke rtům zprahlým zvedli,

co vedle již u všech stolů jedli

a o talíř jich zvonil nůž...

A jeden jak upíjel, druhý jak krájel

a třetí jak vidličkou do mísy zajel,

jak jiný se zařehtal nakažlivě,

řeč družba spustil, vtipně, tak tklivě

i lišácky selsky i humorně živě,

že bylo slyšet, jak moucha bzučí,

tak ticho, jak ve škole když se učí...

A vtipně že skončil, cos do všech vjelo,

zas chumelilo se to, připíjelo,

a plecháče s pentlemi z ručky do ručky

nad hlavami kolují, drobnými krůčky

kol stolu se děvčata s mísami točí

a štědřejší jsou, své milé-li zočí...

Na zápecí hemží se kupa dětí

i po zemi všude i pod stoly...

A kornout-li pokroutek mezi ně sletí,

jak rvou se, jak křik jich hlaholí...

A hej a hoj! Soused, jenž used’ si v čelo,

své obrovské za stolem roztáhl tělo...

On, největší jedlík a piják a zpěvák,

rváč největší, furiant, do práce levák,

již notuje k průvodu nástrojů znících,

cos štěbetajících a hledajících...

A hej a hoj! Bohatá selka z Blat

se zahanbit nedá. Chce zazpívat...

Své růžové tělo kypré a silné

ve veselosti kratochvilné

na židlici skákavě nadnášela,

jí očka hned hrála, jak naivně pěla:

Byl jednou jeden domeček...

A v tom domečku panenka

vykoukala z okénka...