Ballada o Andělce. (VI.)

V té vřavě Andělka přikrčena

kdes u zápecí tam stojí blíž...

Je večer a síň již osvětlena...

Oh, Andělko, slyšíš? Neslyšíš?

Vše kouzlem plane v tom osvětlení...

Nevěsta náladu jak mění...

Je snědá v tom bílém, šat krásný má,

ach, s růžovýma pentlema, –

jak z pohádky to krásná paní,

Andělka oči nechá na ní...

zří na ni a zří na věnec...

Tu kde se vzal tak z nenadání,

zas objevil se mládenec...

Jen muzikanty obsloužil,

již po boku zas u ní byl

a takto děl k ní, zatoužil:...

„Tys, Andělko, má, to nikdo neví,

to netuší nikdo a nevyjeví...

Dobře, žes přišla, budeš mojí,

ať nás to třebas život stojí...

Dobře, žes přišla, budeš mou

rozmarýnkou a družičkou...

Za muzikantský tě posadím stůl,

a od všeho, co mám, já dám ti půl...

tu fíky a hrozinky, jabka zlatá,

je miska tvá, Andělko, vrchovatá, –

nuž, připijeme si pospolu...“

A v láhvi to kloktalo: glu, glu, glu...

Měl mládenec nápady jako dítě,

jak hračka když krásná okouzlí tě...

V tom, na muzikanty co zapomíná,

jen Andělce přeje, ulévá vína

i rosolky ulévá do kalíšků,

jen pro Andělku svou, drobnou myšku...

Ta upejpavě jak připíjí si,

cos v povědomí se jejím křísí,

a hlava jak se jí zatočila,

tak sladce, tak ospale umdlena byla...

Čím pozdnější večer zapadá,

vždy divější vzbouzí se nálada,

a hoj a hej! mládenec, jak by byl zpilý,

je nějak podivně rozpustilý,

i ona je veselá, potácivá,

ručkama tápe, zrak sklenný se dívá, –

a mládenec cosi jí do ucha zpívá...

Ven s Andělkou vyjdou... Noc je tmavá.

bezhvězdná klenba promodrává...

Zde klátí se chatrč... Tam dýmají hutě...

Oh, Andělko drahá, já povedu tě...

A za pás jak vzal ji, za ní krokem,

přes chomáče květů jak prchala skokem,

tu Andělce šeptal: „Zda vzpomeneš?“

„„Tam za vršek, viď, mne vyvedeš?““

„Ne, k tátovi nechoď, ne, nechoď domů,

tak nikdo tě neměl rád, nebude mít...

Tam neutečeš tak ledakomu,

tam brzy už macecha bude tě bít...

Radš nemysli na domov, holka zlatá,

to každý zmane-li si táta,

zas oženit se znovu chvátá...“

To slyšet, a oči jí zesmutní.

A nohy se jí bázní chvějí...

Mládenec, žhavě skloněn k ní

vede si stále útočněji...

Však jak se k ní sklonil a v loktech ji svíral,

hlas v hrdle jí náhle strachem zmíral,

pláč úzkosti se v očích sbíral...

V tom sevřel ji krutě. A takový děs

ji přepad, ji k útěku šíleně vznes’,

že ještěrkou vymkla se... Klopýtavě

se potácel za ní, tmou řítil se, žhavě

dech’ v líc jí... a jak by kdes propad’ se v trávě.

I zahoukly hlasy od statku zdola...

Kdos na prahu osvětlen stojí a kývá...

Kdos za mládencem se rozbíhá, volá...

Leč Andělka prchá a neumdlívá...

Tma, neznámé končiny, šumot, les

jak na blízku dech by z hlubin svých vznes’...

I minula vršek, již byl tu jiný

a stromů i lesů a hájů stíny,

mhou chladně se kouřící doubraviny...

To neznámé, podivné krajiny kout, –

oh, Andělka bojí se ohlédnout...

Jej vidí a cítí... ne, nemá jej ráda,

div hanbou se do země nepropadá...

jak oči mu žhnuly, jak z tmy se zdál růsti...

A rákosí uschlé jí pod nohou šustí, –

teď proti ní leskne se tmavých vod ústí...

Tu pojednou v hlavě mrákot tíž

se zdvihá jako pára ranní...

Andělko, slyšíš, neslyšíš?

Kdos jak by stále volal za ní...

Však probuzena již, střízliva

se rozhlíží a tápe kolem...

Je sama... Je sama... Noc chladivá,

jen listí šustí v háji holém...

Teď Andělka bojí se... Bože můj.

neopouštěj mne, při mne stůj...

V tom ;na domov jak si vzpomněla,

v nic nálada bujná se poděla,

a mládenec jak by se propad’ v noc,

zaniklo kouzlo jeho, moc...

Andělka unavena klesá

v mech trávný u černého lesa,...

jejž tušit vedle... Olší hájem

tma jako černý popel padá...

Podzimní palouk zvadá, zvadá,

a ticho mlčí celým krajem...

Mlhy se vláčí před ní zdola,

kdes poblíž za ní sýček volá,

pak ticho neproniklé, dusné...

Andělka tiše pláče... Usne...