Ballada o Andělce. (VII.)

A tu se jí zdá, že otec čeká,

Že doma ji hledá a že se leká,

a vyhlíží noci do daleka...

Tak ráda by běžela, neví kudy,

dál běžeti, nebo se vrátit zpět?

Líp hlavičku přitisknout na chladné hrudy,

ni neozvat se a dotrpět...

Ah, zdá se jí, že se bělá ráno,

však dosud je v jizbě neodestláno.

A před hrozným trestem za vinu

o přímluvu modlí se matčinu...

Pak v neklidném spánku ještě vzlykne,

jak ptáče když pohne se a tikne...

Je umdlena... Chví se. Těžký sen

má po něčem truchlících princezen...

Ne, ráda už mládence dávno nemá...

Jak uchvátil krutě ji rukama těma...

Ooh... Prstečky cudně se pokřižuje...

V tom úlevu pocítí, zadřimuje...

A tichý šum vod jak paloukem svistí,

jak větrové jacísi křísí se skoční,

jak s korun keřů sprchává listí,

jde temná chvíle popůlnoční...

Tu zdály se světliti vrchy kolem,

snad měsíc měl vyjíti nad údolem,

kraj zcela byl neznámý, otevřený,

v mhu pohlceny skalní stěny...

A tu se jí zdá: jak v luční trávě

by srny se zjevily... Postály hravě

a větřily. Mlhy svitem bledým

skleněným leskem modrošedým

u lesů houstly... Tu měsíc vyšel,

a její sluch jemný vše zvuky slyšel...

Tu pidimuž jeden a druhý a třetí

a sto se jich zjeví a počnou pěti

a tančiti jako droboučké děti...

Jim z vousů rosa stříbrná visí,

jich kahany žlutý kruh do mhy křísí...

a jak se jen zjeví, kraj oživí cizí...

V tom srny letem větrů mizí,

jich útěkem rozšumí se břízy...

Teď jak by pokračoval rej

z vesnické divé hospody...

Juch! Tralala... Juch! Hoj a hej!

V zcuchané trávě u vody...

V zcuchané trávě nad vodou

pidimužíci tancujou,

a kde se vzal v tom okamžení

na huňatém svém medvídku –

– to budí sladké podivení! –

princ jede, v klusu nadskakuje,

ji žhnoucím okem pozoruje,

jak svou by končil přehlídku...

Zvuk rohů houknul krajinou,

pidimuž semknut s pidimužem,

teď řadí se blíže, blíže jdou,

snad obklíčí ji, odvedou?

Ne, nebyl to princ... Oh, jak se dívá

To mládenec je, a hle, a zpívá...

To on je, on zas... Ve snu vzkřikne.

ne, dnes již, dnes mu neunikne...

Jak usmívá se, oči žhnou,

jak zpívá: „Andělko, jsi mou...“

A jak to pravil, mha se přede,

šum zavzní, jak když kdosi jede...

Cválají srnky, šedé a hnědé...

A nežli zvěděl, devět vil

na srnkách drobných přiklusalo.

Na žádnou nevzhléd’, nemluvil

se žádnou. Srdce umíralo

úzkostí... jen se blížil k ní:

„Andělko, má jsi... prohlédni...“

A jak to dořek’, tichý smích

zněl závistných těch vil a zlých...

A jak by v útočivém ryku

se na ni vrhly v okamžiku,

než dostih’ jí, než ruku vztáh’

po vlasů jejích kučerách...

A jak se dech ji hrůzou krátil,

a jak ji jal a jak ji schvátil, –

z hrozného snu se probudila...

Však navždy v jeho moci byla.

Tma nevidný kraj zatopila.

Krčíc se vstala, ze klubíčka

jak by se vymotala, víčka

tak těžká měla, horká líčka...

Jak cestou by jí zpíval, svítil:

„Už na věčnost jsem tebe chytil...

Andělko,“ zpíval, „tiše hajej...“

Údivem trávy vzdychly: ajej!

A každý strom jak děs by cítil...

Tajnými hlasy noci štvána,

tím děsem pronásledována,

po svahu letí... Louka koupá

se v tiché vodě ... Louka houpá

se pod nohou jí... zastaví se...

Dál... Musí... Jak by mluvil močál

a jak by tiše mlaskat počal, – – –

teď všecky kře a trávy chví se...

Zpět, zpět se vrátit... srdce buší...

Ne, nevrátit se... Vzkřikne. V hluši

hlas zapadne... Ne, kamsi dále

se vyhnout musí... Hlava hoří...

Krok za krokem se hlouběj boří...

Vzkřik hrůzy... Ne. V tom zmizet moři?...