Ballada o Andělce. (VIII.)

Den bílý hoří houštinou,

a slunce tančí nad bahnisky

tou močálovou lučinou,

již skrz opadlé zříti lísky...

A nad močály v ranní šeř,

to otec jde její, pátrá a slídí,

šat servaný má, je umdlen jak zvěř,

v své ruce kyj, ořezaný keř

tam v bahno noří, kde zdá se, cos vidí...

A nad močály stojí on

a houká v kraj, dále se jíti bojí...

Jdou stopy až sem, v ten bahnitý sklon,

pak bláto jen pouhé, hláď bažiny stojí...

„Kdo viděl zlatou děvečku mou?!“

tak křičí a do údolí volá...

„Kdo viděl mou děvečku nešťastnou?“

Bublinka tichá prýskla zdola...