Ballada o básníku a lesní panně.

Šel básník v touhách do lesa.

Kraj v slunci plál a nebesa

v nejprudší modří jara,

vše plno jasu, všude smích

a ptáci pěli na větvích,

což nálada je stará.

Tu sedl básník do mechu

a ulevil si v povzdechu:

„Ach, kéž by přišla víla,

tak zářivá a bílá –

jak byla by mně milá,

náramně, ach, milá...!“

„Já u žen věru – jaký trud! –

jsem neměl štěstí doposud,

ač srdce touhou chřadne:

Kde o lásku jsem prosil tich,

vždy vposled utržil jsem smích –

já nelíbil se žádné!! –

Nuž chci zde čekat do šera:

Snad z lesních panen některá

sem přijde, než den zhasne –

Já v inspiraci šťastné

bych psal jí verše krásné,

náramně, ach, krásné...!“

Tu v mlází slyšet divný šum

a básník procit’ ze svých dum –

udiven zírá v křoví:

Tam víla stojí z pohádky,

zjev vábivý a přesladký

– co krásy, kdož to poví! –

Své paže rozpíná mu vstříc:

„Pojď, hochu, čeho žádáš víc?!“

Však básník sedí, váhá,

v rozpacích k srdci sahá:

„Ach, vždyť je celá nahá,

náramně je nahá!“

A víla žasne nemálo:

To jakživo se nestalo –

hoch sedí jako němý!

– „Ach, zjeve sladký, přemilý,

kéž alespoň máš košili –

však takhle stydno je mi...“

Tu pohrdlivě shlédla naň

a znikla v houšti jako laň.

Je opět smutno v lese...

A básník lkáti jme se:

„Ach, srdce se mi třese,

náramně se třese...!“