Ballada o bezu.

Nad pustou cestu starý bez se sklání,

jak žebral by svých květů sinou dlaní

o boží slitování.

Jde poutník mladý kol – bez náhle tlumí

své příšerné a farizejské dumy,

a jenom zticha šumí.

A poutník děl si: „Léta tomu celá,

co rakev navždy mně ji uzavřela –

ta duše moje vřelá!“

A bez jen dusně, opojivě dýše,

a nahýbá své květy zvolna s výše

až v cestu k němu tiše.

A poutník děl: „Ó div! ten květ mi kyne,

jak tenkrát, kdysi z rakve nehostinné

ty líce její siné.

A v myšlénkách si sedá v květy spadlé,

a smuten kloní k hrudi svojí schřadlé

ty líce bledé, svadlé.

Bez těžce dýchá jen a dusí, dusí...

A komu snad se jednou život zhnusí,

ať jde a také zkusí!

A nad mrtvolou zase dál se sklání,

jak žebral by svých květů sinou dlaní

o boží slitování.