BALLADA O BÍLÉ PANÍ.

K pohádkám v zimě jednou když byl čas,

když z krbu lil se k nohoum rudý jas

a venku nikde živé duše ani,

tu bába má, jíž požehnáno let,

se jala vnukům tiše vyprávět,

jak chodbou v zámku chodí bílá paní.

Všem dětem planul vyjeveně zrak

i mně podivnou touhou jiskřil tak,

však nikdo neměl o tom pravé zdání;

častokrát v očích děcka oheň hrá,

kdo tušit má, že v duši malé zrá

nějaké nerozumné, divné přání.

Na večer potom již ten příští den

já dostal jsem se tajně z domu ven

a k zámku rozběhl se sněžnou plání,

když překročil jsem tmavé chodby práh,

tu zvláštní pocit mojí duší táh’,

jenž do dnes strachu vstoupiti v ni brání.

Čas plynul, nevěděl jsem ani jak,

za krátko víčka byla těžká tak

a brzo na to přišlo na mne spaní.

V prsou se súžil znenadání dech,

uzřel jsem bílou paní ve svých snech,

čekaje tady v touze čisté na ni.

Přede mnou stála, v očích tichý stesk,

vlas její stříbrem noci se jen lesk’.

Rád byl jsem, ke mně že se sklání.

Hodila v klín mi sněhobílý květ

a zase zvolna odcházela zpět,

že zraku ušlo řízy její vlání.

Paprsek jitřní v chodbu stmělou pad’,

pod oknem svítil křišťálový sad

a zvonek s věže hlásal úsvit ranní.

Já probudil se s jitrem ze sna též

a hádal, zda to pravda je či lež,

že byla v noci u mne bílá paní.