BALLADA O BÍLÉ PANÍ.

Na zámku dnes pělo vše a pilo:

dítě se tam drobné narodilo.

Dědic jména, haluz stará zkvetla,

zámek tonul ve záplavě světla

Ale vše když upadlo už v spaní,

zjevila se náhle Bílá paní,

Nezjevila matce se ni otci,

k děcku přišla za měsíční noci.

Pohlédla v tvář drobounkého spáče,

vypuknula do tichého pláče:

„Robátko mé, květe krve mojí,

prabába tvá nad tvým lůžkem stojí.

Nemá snu a nemá klidu v hrobě,

vítat musí v život každé robě,

až ten přijde, který v lásce silné

k svému lidu celým srdcem přilne,

postaví se v čelo jeho voje,

buď, ó buď jím, drahé dítě moje!“

Políbila, požehnala děcko,

zmizela. A v zámku spalo všecko.

To už dávno. V mlhách děcka osud.

Bílá paní zjevuje se posud...