BALLADA „O BRUTÁLNÍ RUCE“.

Srdce Žen jak rozkvétala,

Ruka k nim se vztahovala...

Zarostlá a žilovitá,

zmozolená, prací zrytá...

Otrok mozku, stavím, kuji.

Tebe, srdce, potřebuji...

Utrženo náhle, prudce,

jak v té černé voní Ruce...

Okouzleno brutálností,

smyslů hrou a žárlivostí,

Srdce už se neubrání.

Jak v té horké leží dlani...

Zvyklo si již ustrašeno,

láskáno a pohlazeno.

Zvyklo, i když prázdno v hrudi,

když jak led ta ruka studí.

Často krutou bolest sneslo,

často povstalo, by kleslo...

Zvyklo, i když z ruky padlo,

krvácelo, u noh zvadlo...

Zvyklo prosit zakřiknuté,

nevšimnuté, ušlápnuté:

Ruko, Ruko, buď mi věrná,

láska má je bezeměrná...

Mlčí Ruka... Tísní stěny...

U cest kvetou jiné ženy...