Ballada o dceři krále Jana.

Král Jan má krásnou dceru,

já dobře o ní vím,

já chtěl bych, na svou věru,

ten poklad zváti svým.

Jen jedenkráte spáti

jí bujných na ňadrech,

v snu slyšet ji se smáti,

v snu slýchat její vzdech.

Neb ona v pláči, smíchu

svůj tráví mládí čas,

a v podvečerním tichu

zní slavičí ten hlas.

Na křídlech vánku sladký

ten hlahol letí v svět,

tam hasne, mře a zpátky

zas ozvěnou jde zpět.

Smích její jakby lákal

a vzbouzel tajný žal.

Kdo slyšel jej, ten plakal,

a dlouho vzpomínal.

Kol pastýř stáda nechá,

a rybák plnou síť,

i poutník slabý spěchá,

by slyšel hlas ten znít.

Však záhy ve kvil touhy

ten zbloudil jemný smích,

zněl celý soumrak dlouhý,

než v půlnoc klidnou ztich’.

Tu sama, steskem spilá

v tmu prázdnou hleděla,

své ruce v ňadra ryla,

a rána dobděla.

Však nejhůř potom z jitra:

tu vzchopila se v ráz,

a silou bouře z nitra

svůj divý rvala hlas.

Ten zoufalý smích vtínal

jak nůž se všechněm v hruď,

tu každý ruce spínal:

„Bůh milostiv jí buď!“

A byla zvěst, že jednou

sem z dálky přijel host

zřít její krásu lednou,

ten pyšný světa skvost,

a zřev tu chladnou vnadu,

„To málo pro mne,“ prál.

Jej štváti dala z hradu,

však on se ještě smál.

A tomu doba dlouhá,

co zmizel v černý les,

a v její ňadra touha

se vhlodala jak rez.

Pak darmo hlavu chýlí:

„On nejde nazpátek!“

„Ta naše paní šílí!“

„Toť hrozný byl mu vděk!“

Tak na pavlan kdy vstoupí

ze zlatých veřejí,

i mramorové sloupy

se v nitru zachvějí.

Dnes večer zas tam stála

a v dálku hleděla,

zas kvílela, se smála

a rána dobděla.

A z rána – slunce svitlo

na její bledou líc.

Cos v údole se kmitlo

a blýskalo vždy víc.

To stříbrné je hledí,

to stříbrný je štít.

Ten jezdec slova nedí,

jak do kamene vryt.

A stojí, vzhůru zírá –

– ty paní, zdali víš?

Pěst jedna úzdu svírá

a druhá ruka výš

jak v přísahu se zvedá.

Tu zjasní slunce líc – –

i vzkřikla slečna bledá,

a vrhla se mu vstříc.

A ticho... Ve hluboku

to tělo, bolný zjev.

Tam skálu v rychlém toku

ta mladá barví krev.

Král Jan svůj život kleje

a nebe, celý svět,

a rytíř jen se směje

a zvolna sjíždí zpět.