BALLADA O DIVNÉM HLASE.

Ční rozbořený hrad,

v dol dávno již tak shlíží;

van plísně, stín a chlad

se jeho zdivem plíží,

a v tichých nocí taj,

když bezvětří je v šíru,

co zní to dolů v kraj?

To není hýkot výrů,

toť divný kvil a sten

jak nářek Meluzíny,

mdlý jako pouhý sen,

jak plakaly by stíny,

a dusný, hluboký,

jak šel by z ledví skály;

pak slyš – ha hou!

skřek letí divoký

zas mrtvým tichem k dáli.

Tu tajnost neblahou

kdo zbádá s odvahou?

Vždyť lovci praví přec,

že není vlků v zemi,

a menší škodlivec

že slídí zchytra němý.

To není zvěře ryk,

spíš je to lidské lkání, –

a zmužilost ni zvyk

se hrůze neubrání.

Stráž městská, důstojná,

jíž věřit může každý,

přec jistí pokojná,

že nebylo tam vraždy,

že nešlo nikomu

tam o hrdlo ni míšek;

však slyš – ha hou!

Či kraji pohromu

snad věstí hlasy s výšek?

Kdo tajnost neblahou

tam zbádá s odvahou?

Pan farář z moudrých úst

přec dává poučení,

že hrad je lidopust,

a strašidel že není;

to příroda že má

své noční zvuky různé,

jen bázeň zděšená

že slyší hlasy hrůzné.

Též učitel, ctný muž,

všem pověrám se rouhá:

„Co smysly chápou, nuž,

to hmota vždy je pouhá.

Tam není zjevení, –

ni živočich tam zhola!

Tož slyš – ha hou!

Snad někdy kamení

též samo hlasem volá...

kdos tajnost neblahou

ať zbádá s odvahou!“

A lékař obvodní

dí, že to nejsou divy

ni zvuky přírodní,

však podrážděné čivy,

že v noci v chodců sluch

strach loudí přelud asi...

Však zbledl jako duch,

sám uslyšev ty hlasy! –

Kdys letmo cyklistce

se zdá, že jsou to žáby;

že duše z očistce,

mní bohabojné báby;

švec hluchý, nevěrec,

dí, že to není pranic;

Však slyš – ha hou!

On neslyší – a přec

by na hrad nešel za nic.

Tu tajnost neblahou

jak zbádat s odvahou?

Až starosta a sbor,

kdož hlavami jsou v obci,

i v radě měli spor,

co straší na tom kopci;

že vyšetří tu věc,

pak srdnatě se shodli, –

a kdo je bázlivec,

ten ať se doma modlí. –

Tmou v půlnoc příšernou,

jež černala se kolem,

šel hlídač s lucernou

a písař s protokolem,

pak hrobník s motykou

a mydlář s librou svíček.

Jen slyš – ha hou!

Šli skalní oklikou;

„půjď!“ volal na ně sýček,

půjď tajnost neblahou

sem zbádat s odvahou!

Pan farář s kropenkou

a starosta šel s holí,

dráb starý s pálenkou,

jak zbraň svou každý volí;

a v zadu houfu švec

se šklebil nevěrecky;

měl v kapse růženec –

tak pro případy všecky.

I došel statný tlum

již k černé bráně hradu.

Hned ustal řečí šum

i ztichl šuškot vzadu,

a němých málo chvil

se táhlo do věčnosti.

V tom slyš – ha hou!

Teď zalkal slabý kvil,

až mráz všem projel kosti!

Huj! Tajnost neblahou

teď zbádat s odvahou!

Sten bolný – zde? či tam?

Kde zněl? Zda blíž či dále?

Ó, zas! – Či byl to klam,

že hlas je zavřen v skále?

Zkad z hloubi blíže vál?

Čí muky v něm se chvěly?

Houf užaslý tu stál

jak hrůzou zkamenělý.

„Hlas volá o pomoc!“

v tom sudí pravil mužně

a v temnou brány noc

se pustil dobrodružně...

Šli za ním v pustý dvůr,

tam stáli v nitře ssutin.

Z tmy slyš! ha hou!

Srp luny vyšel z chmur,

plál na kraj černých dutin;

zde tajnost neblahou

lze zbádat s odvahou!

Již mnozí rozžehli

svých smolnic žáry rudé,

by lépe postřehli,

co nyní z toho bude.

I pátrali v těch zdech,

v té zpoustě zádumčivé.

Slyš! zase sten a vzdech –

však nikde stopy živé.

Tam z věže, z věže jen

z dna hladomorny ssuté

se jasně ozval sten.

Tam vniklo světlo žluté

až ke dnu v prázdný stín.

Však sten se ozval znova...

jen slyš – ha hou!

Tam skrýval země klín

pláč, udušená slova – –

Jich tajnost neblahou

kdo zbádá s odvahou?

Všem dech se svíral teď,

všem bylo nejináče,

než že to slizká zeď

tak žaluje a pláče,

a každý rozechvěn

teď ucho na zeď klade.

Je slyšet z nitra sten

jak z hrudi ženy mladé.

„Jsem žena zazděná,“

tam kvílí hlas ten chvělý,

„mne zeď ta kamenná

od všeho světa dělí;

v noc věčnou vrhli mne;

kdo slyšíš, přej mi spásy!

Ó slyš! ha hou!

Ó dej mi světlo dne!

Ach, svět je plný krásy!

Znič sudbu neblahou

a spas mě s odvahou!

Ty šťastný, svobodný,

ty silný, proč jen tobě

lán zraje úrodný,

proč mne zde necháš v hrobě?

Jen tobě vesny květ

a hvězdy noci svítí;

já úpím v hluchý svět:

Proč zazděna mám stlíti?

Vlož na mne trud a tíž,

chci ráda sít a vláčet,

chci nosit krutý kříž,

svým potem cestu máčet

a při tom blažena

chci zpívat, žehnat vděčně!

Mne slyš – ha hou!

Mluv, proč jsem zazděna,

a zůstanu tak věčně?

Tu tajnost neblahou

mi zbádej s odvahou!

Let na sta tomu již,

co zazdili mě kdysi,

však dlouhých věků tíž

co mrak v mou pamět visí.

Ach, smysly ztrýzněné

se probudily znova!

Zda slyšíš vzdechy mé

a slyšíš moje slova?“ –

Hlas v pláč se odmlčel,

snad čekal odpovědi.

Druh na druha tu zřel

a všichni na smrt bledi

tu stáli bez rady

a s vyděšeným lícem.

Jen slyš – ha hou!

Ó jaké záhady

se tají pod měsícem!

Tu tajnost neblahou

jak zbádat s odvahou?

Tu dí pan učitel:

„Báj středověk měl divý,

že stavbě pevný tmel

dá zazděný v ní živý.

Mně není k podivu,

že zazdili zde ženu;

že však je na živu

a ještě schopna stenů – –(

I krčil rameny.

Pak usnesli se svorně:

dát vházet kameny

v ty sklepy v hladomorně

a zasypat ten hlas,

jenž svatý pokoj ruší, –

jen slyš – ha hou!

Pak, ozve-li se zas,

nu, pak si zacpat uši

a tajnost neblahou

tak spravit s odvahou.