BALLADA O DUŠI JANA NERUDY.

Zabušila duše v bránu,

v bránu jasnou, zas a znova.

„Kdo jsi, duše, která tlučeš?“

– „Já jsem duše Nerudova.“

„Jsi-li duše Nerudova,

od nebeské brány vari,

podávaly špatné zprávy

o tobě nám všecky fary.

Nejen fary, také řády,

kapitoly, konsistoře,

do pekla jdi, vzdorná duše,

kde je pláč a ston a hoře!“

Nelekla se duše smělá.

„To je mýlka,“ suše řekla,

„tam chci, tam.“ A pohvizdujíc,

do černé šla brány pekla...

Zněly kůry, zněly harfy,

zněly hymny v rajské kráse –

náhle, jak když všecko z důli

smíchem, plesem otřásá se.

„Jdi tam, Petře, podívej se,

co se to tam děje dole!“

– „Pane, to jsou zatracenci

kol té nové duše v kole.

A ta duše jim tam zpívá,

vtipem srší, smích si tropí,

celé peklo usmívá se,

po mukách již není stopy.

Ale divno: při tom plesu,

v který celé peklo splývá,

jediná ta duše vtipná,

budíc smích – se neusmívá.

Jak když něco víc než muky

pekla tíží tuto duši,

jakby raděj šla a sama

zaplakala někde v hluši.“ –

Zamyslil se sám Bůh Otec,

divné zprávy z pekla slyše,

ale mnohá duše rajská

zavzdychla si při tom tiše.

A když večer Petr sčítal,

jsou-li všecky duše doma,

ulekl se, uleknutím

sotva mohl pohnout rtoma.

„Pane Bože, divné věci –

síly ďábla rostou vzteklé,

duše tři! ach, scházejí mi –“

– „A kde jsou, – rci!“ – „Inu, v pekle.

Nebes krásy nestačí jim,

hudba již je nudí v ráji,

tam tu novou duši českou

s odsouzenci poslouchají.“

Neřekl ni slova Pánbůh,

jenom schmuřil božské líce.

Druhý den tři jiné prchly,

a pak denně víc a více.

„Nemůže to dál tak jíti,“

řekl Petr hlasem z kovu.

– „Přiveďte mi,“ zahřměl Pánbůh,

„sem tu duši Nerudovu!“

Duše přišla. – „Co ty, duše,“

řek’ Bůh Otec s trůnu přísně,

„lákáš z ráje mého svaté,

v pekla mukách zpíváš písně?“

„Pane Bože,“ duše řekla,

„činím to, co celé žití,

křídla moje vždycky rostla

v plamenech a vlnobití.

Když můj národ kráčel peklem

muk a hoře, směle šla jsem

po boku mu, písně pěla,

sílila jej zpěvným hlasem.

A ty pravé písně, Bože,

rostou všude jako chrpy,

tam, kde mnoho pravé lásky,

a tam, kde se mnoho trpí.“

Pousmál se sám Bůh Otec

a s ním svatí. Soud byl krátký:

– – „Zůstaň tady, dobrá duše,

nevracej se v peklo zpátky!

Vejde v ráj, kdo k člověku se

jedinému měkce sklání,

s národem kdo celým trpí,

hoden věčných radování.“

„Díky, Bože,“ řekla duše,

„nemohu však vejít v nebe,

abych směla v peklo zpátky,

o tu milost žádám tebe.

Dokavad můj národ trpí,

nechci býti tam, kde svatí,

dokavad můj národ pláče,

nemohu se radovati.“