BALLADA O DUTĚ LÍPĚ.

Na dvoře vítr zvedá

se v listech duté lípy.

„Má ženo mladá, že se chvíš

a žes tak bleda,

ni polibků mých nesplácíš

a co ten zrak tvůj hledá,

a co kdes touží v dáli té –

a oči tvé jsou zalité

a skráň tvá zamyšlená?“

Na dvoře vítr sténá

v haluzích duté lípy.

„„Ó nech mne být, Ó nech mne, nech,

jdi, nic to není...

Však poslechni jen, v lupenech

to divné šelestění –

rci, neslyšíš tam žádný hlas

a dětský pláč... Bůh duši spas,

už je to nejináče.““

Na dvoře vítr pláče

v haluzích duté lípy.

„Ó ženo má, Ó ztiš se, hleď,

to vítr lkavý

tam burácí a nocí teď

blesk letí mihotavý

a do svatební noci nám

tak rudě plá a korunám

ty větve nachyluje.“

Na dvoře vítr duje

v haluzích duté lípy.

„„Ó milý můj... ne, půjdu spat –

Ó nech to všecko. –

Leč rci, máš opravdu mne rád?

Já byla pouhé děcko

a tys mne chtěl – pak přišel on –

Ó slyš – ten dlouhý, žalný ston,

zrak dětský sklenný, tupý...““

Na dvoře vítr úpí

v haluzích duté lípy.

„Ten zrak tvůj hoří... věru strach

mne, ženo, jímá.

Ty – a ta noc – jak tehdy v snách

s očima krvavýma

u lípy té když našel jsem

tě omdlelou a zanes' sem

tě k nám, noc byla divá – “

Na dvoře vítr zpívá

v haluzích duté lípy.

„„Ta noc, ta noc... Ó muži můj,

Ó kdybys věděl...

Ó probůh, muži, u mne stůj,

ten zrak zas na mne hleděl

tak bez pokoje... byl jak mráz

a pálil, pálil... viděl nás

a již se nezamhouří...““

Na dvoře vítr bouří

v haluzích duté lípy.

„Ó ztiš se, ztiš – jen blesky zřím

a... běda, ženo!

Blesk udeřil – hle, zarudlým

vše světlem ozářeno –:

ty nedýcháš... a lípy kmen

je puklý a tam vyvržen

trup dětský. – – Matko vlčí! –“

Na dvoře vítr mlčí

v haluzích puklé lípy.