BALLADA O DVOU PÍSMENÁCH.

V stínu lípy mlčky stál

v zadumání večer celý.

Jak ten večer zvolna splýval,

on jen stál a jen se díval

zamyšlen a osamělý

na tu lípu, na ten strom.

A zas patřil v tmavou dál,

hlubokou a nedohlednou,

dalekou a spící v mlze.

S očí jeho tryskly slze,

chvěly se a tváří bědnou

tiše, volně kanuly.

A on – byl to vetchý muž,

chudý byl a otrhaný –

hledal v kůře, hledal... náhle

zachvělo se nitro spráhlé

a ten tulák světem štvaný

jako dítě zaplakal.

A co viděl: písmena

dvě tu v kůru vryta byla...

A on děl: „Jak dávno to je,

kdy jsme tady bez pokoje

v slzách stáli, moje milá...

Ó, má žena...“ zašeptal.

Vzpomínal... a bylo mu,

že z těch písmen cosi vstává,

probouzí se, roste, živne...

Hle, teď vzplály oči divné,

zakývala známá hlava,

rost' a splýval dvojí stín.

Jemu bylo, z písmen těch

že cos k němu dýše známě,

že z té lípy němou tiší

hlas tak sladký, drahý slyší,

že z těch větví dívčí rámě

vine jej v své náručí...

Cítil, že jej líbá kdos,

mrtvé štěstí v duši křísí.

Jejich rty se v sobě chvěly.

Ticho vše. Jen pohled vřelý

mluví za ně... jako kdysi,

když tu stáli také tak.

Tenkrát líbal bez konce,

líbal, líbal ústa její,

slzy z oka, stíny z čela

mlčky líbal, když se chvěla,

jak se v bouři květy chvějí,

jak lilie ve vichru.

Ona potom v modlitbách

sepjala své ruce malé,

on jen housle tisknul k hrudi, –

to, co v nich se potom budí,

pláč je muky neskonalé,

to je píseň zoufalá.

Vše to bylo jako dech

a zas jako lehké vání,

jako mráz a těžké snění,

jako nářek v rozloučení,

a zas jako žalování

a jak výkřik bolesti.

On v tu píseň všecko dal,

štěstí svoje zašlé záhy,

prvé lásky sladký pocit,

těžkou ránu, kterou procit –

i jak do neznámé dráhy

od svých prchá v širý svět.

Když jich srdcí tichý ples

každý, každý rušil tady,

pyšný otec, matka chudá, –

tíží i ta rodná hruda,

tíží vše – a on je mladý:

prchnou, s bohem na věky.

V tu noc lípa šuměla,

kývala a třásla hlavou...

Ještě v starou její kůru

jména ryl, pak vzhlédli vzhůru

a pak tiše nocí tmavou

šli jak hlavou myšlénky.

Zašli... V dáli, za mořem

přece byli šťastni chvíli.

...Nebylo jim věrno štěstí...

Nad ní v dáli tráva chřestí

a ten cizí vítr kvílí

těžkým pláčem mrazivým...

V hoři stokrát vlasy rval,

po tom dítě za ní šlo mu

a on, zlomen, šílen, spěchal

od hrobů, kde všechno nechal,

jako žebrák přišel domů,

kde jej nikdo nechtěl znát.

Hledal stále její stín...

A ten zpět a zpět jej táhne,

láká, vábí, volá, kyne, –

blíž a blíž, – v ty kraje jiné,

odkud jen se časem nahne

bílá, teskná její skráň...

A tak přišel po létech

zas k té lípě, štván a chudý...

Ó, co tušil... váhá, stane...

Ah, to srdce milované

hledal stále, vždy a všude

a šel vždy a stále sám.

A teď viděl světlý stín

skláněti se níž a níže

k svému čelu... jaké štěstí!

a v tom šumu ratolestí

cítil, že jej cos tu víže,

upoutává na věky.

Tak mu bylo, z písmen těch

že cos k němu dýše známě,

že z té lípy němou tiší

hlas tak sladký, drahý slyší,

že z těch větví dívčí rámě

vine jej v své náručí...

Cítil, že jej táhne cos

výš v tu lípu, výše, výše,

k tomu jménu... Kdos jej volal

a on více neodolal –

a na jedné větvi tiše

k ránu visel nebožák...