Ballada o fatu vzpoury duše.

A den byl páteční, když obležen byl hrad,

jenž vypínal se věžemi až k nebi.

A den byl páteční, když obležen byl hrad,

kdo útočil naň, do příkopu pad’,

a klesl mrtev s rozraženou lebí.

A na cimbuří žert a bujný smích.

– Ty zdi jsou pevné, železné jsou brány. –

A na cimbuří žert a bujný smích,

a pusté hody v šírých nádvořích,

když útoky jsou všechny udolány.

A den byl páteční, když obležen byl hrad,

a dole vůdci k poradě se kupí.

A den byl pateční, kdy obležen byl hrad.

– Co zápas nevzal, vezme záhy hlad – !

A rozesmály divoké se tlupy...

Teď bledé stíny kráčí po hradbách.

– To vzdálená a neznámá je říše! –

Teď bledé stíny kráčí po hradbách.

Tam v posměch jejich hoduje zlý vrah,

na hradbách reci umírají tiše.