Ballada o jaru.

Na jabloně květ slunce píše

své růžové sny v paprscích,

hloh, střemcha, šeřík, jasmín dýše,

k nám celý stěhuje se jih

na ptáků zpěvných perutích.

Ó sladké ze sna probuzení!

Ó záchvaty, ó touhy, snění!

Ó máji, do srdce všem vleť!

Pryč, myšlénky, jho, práce denní,

ku chvále jara zpívám teď!

Jeť každé srdce plná číše,

z níž teče jásot, ples a smích,

jak skřivan letělo by výše,

jak slavík lkalo v haluzích,

jak rosa plálo v krůpějích!

Kos, flétna lesa, v roztoužení

ruch stromů každý v báseň mění,

na trávě vos, much, čmelů změť

se míhá hlasném ve bzučení –

Ku chvále jara zpívám teď!

Chceš na luka či v háje spíše,

mně jedno; všady motýl mih

se jako herold luzné říše,

kam písní, rtem bych nejradš tíh.

Ó bledé lilje líček tvých!

Přej zlíbat je a v zanícení

jak vlčí mák se zarumění,

když „ano“ dáš mi v odpověď.

Své, kukačko, ztiš dumné pění,

ku chvále jara zpívám teď!

Jde láska světem, srdce plení,

ba celý svět jí velkým není;

mech, louka, plot a stará zeď,

vše chví se hudbou políbení:

Ku chvále jara zpívám teď!