BALLADA O JEDNÉ ČARODĚJNICI.

Kdes chytli bábu, přivlékli ji

před mnišský soud a vzali na skřipec.

„Hoj, bábo, zle teď bude tobě,

dej čerta z těla vyhnati si přec!

Že satana se odříkáš teď?

Však pověz napřed, co’s s ním tropila!

Že nic a pranic? Kate, zatoč!“

A babí krev už zemi kropila...

Na palcích tvrdé palečnice,

na skřipci leží bába zsinalá.

A klouby praskají. A ječí:

„Já, páni, čerta vůbec neznala!“

„Jak volala’s jej, Belzebuba,

a pověz, jaký byl ten kozoroh?“

„Vždyť z kázání jej znám jen, víc vám

by každý páter o něm říci moh.“

„Hoj, bábo, ještě hůř ti bude!

Jsi kacířka, to věru zatvrdlá –

do knih piš, pane písaři, hned,

že milostí ta důra pohrdla!

A kate, další stupeň muky!“

Pochodeň smolná nahých na žebrech.

A syčí kůže. Hrozný zápach.

„Nu, pověz, co víš o těch konifrech!“

„Ó, milost, milost,“ bába sténá,

„já s čertem, věřte, styku neměla.

Za mojí dcerkou knězek lozil,

a dcerka milovat ho nechtěla.

A já mu dvéře ukázala –

to celá moje vina je a hřích.“

„To čert z ní mluví. Polej, kate,

ji horkou smůlou!“ zrudlý volá mnich.

A oheň syčí v dusném vzduchu.

„Už dost má,“ děl kat, bábu odvázal,

do kouta hodil jako kládu

a mnich se usmál, písař do knih psal:

„Ten Belzebub šel těžko z těla,

a mrška zas’ by moh’ se vrátiti,

a proto soud se usnes’ moudře,

tu hříšnou schránku čerta spáliti.“

Na provaz bábu uvázali,

a plamenům ji dali na pospas.

Na větší čest a slávu Páně

kdy její dceru mniši spálí as?