BALLADA O JEDNOM „Z“.

Elegán byl ve všem prvý,

honosil se modrou krví,

pansky vždy si ved’.

Zdědil zcela slušné jmění,

a „z“, jež byl ke příjmení

dostal jeho děd.

Vnuk ten byl už kusem šlechty,

růst si nechal dlouhé nehty,

žil tak: pil a jed.

Panské choutky měl i mravy,

takto ale vrták pravý,

na rozum si sed’.

Komu není dáno shůry, –

však nějaké synekury

opatří mu svět!

Poslali ho tedy zčerstva

někam až do ministerstva

na přímluvu tet.

Však v tom postavení novém

dlouho nebyl. Klacek, slovem.

Hňup, analfabet.

K ničemu tam nebyl jaksi.

Zhola nepotřebný v praksi,

dvakrát dvě by splet’.

Co s ním krom té drahé duše?

Bylo nutno, jednoduše

poslati ho zpět.

Pracovat? Ó Pánbůh chraniž!

„Jsou, kdož nepracují, aniž

předou...“ Co by před’?

Umřely mu staré tetky,

dědil. Honem pro baletky.

Kočár sem, a hned!

Koně, víno, karty, směnky,

automobil, milostenky –

ó těch dobrých tet!

Koně, lásky, automobil, –

všechno měl a všechno probil

do třiceti let.

Vzpomíná na doby zašlé –

co teď? Práce? Na tu kašle.

Dřít se naposled?

Zatracený život: na psí!

Všechno pryč a prázdné kapsy,

hlava, jak by smet’.

Ke spleenu to podnět zavdá:

erb i korunku má, pravda,

na ní hrotů pět.

Korunku má – ne však onu,

za niž možno seladonu

jakž takž večeřet...