Ballada o jeseni.

O kterak jeseň mlhavou mám rád,

kdy listů pršky stráněmi se honí,

na suché listí žaludů zní pád,

a v skalné rokli dutě potok zvoní,

kde skloněný vaz dumá nad výtoní.

Les plný žlutých, rudých plamenů

se chvěje divým řevem jelenů,

v němž ozývá se drsně vášeň divá,

mech zvlh na sivém čele kamenů,

a ozvěna jak lesní roh kdes zpívá.

Nad sítím špačků ples a čápů chvat

jak černé mračno časem slunce cloní.

Hle, babí leto! Kukla to, kam spat

jde příští jaro, jak se vpřádá do ní!

Na lukách planý balšám trpce voní.

Na zídce z poprášených lupenů

co náhrada v tu smutnou proměnu

jak ametyst a zlato hrozen kývá.

U krbu sahá bába k vřetenu,

a ozvěna jak lesní roh kdes zpívá.

Ku zámku z lesa chvátá lovců řad,

psů štěkot zní a dumné ržání koní,

v spěch honce žene žízeň juž a hlad,

v prach u cesty krev krůpějemi roní

zvěř, s dlouhých bidel jež se k zemi kloní.

Vzplál zámek. Hleď však skalní na stěnu,

tam smutně kmen se chýlí ku kmenu

a roste noc a mlha všecko skrývá,

jen nad skráněmi pustých čeřenů

si ozvěna jak lesní roh kdes zpívá.

Má drahá, přírody té ozvěnu

mám v srdci, rád si na ni vzpomenu,

nad hrozny ňader když vlas tvůj se stmívá,

a z lásky tvé když piji pramenů,

mně upomínka jak roh lesní zpívá.