BALLADA O JESENI VÁŠNĚ.

Park zapadlý je, poraněný

západu krví, steskem ženy,

jež pod lentiškem hřešívala...

Milenci odešli už s létem

i s opadalým, bujným květem,

ti, divoce jež milovala...

Teď, zrak-li vábí, spíše studí...

A hoří-li, jen soucit budí.

Jak Vášni možno jeseň žíti?...

Na prosincových stromech bělí

se luny paprsk chladně smělý,

na žlutých trávách, zvadlé síti...

Milenců stopy dosud vedou

tou travou vyprahlou a hnědou

až pod lentišek starým sadem...

Mrouc vášní zamyšlena stojí...

Vzpomínkou žal se nevyhojí...

Čpí louky vlhce zimním chladem...