BALLADA O KRÁSNÉ ŽIDOVCE.

To v jaře bylo a na večer,

když sprchaly květy akátů:

tu nejkrásnější z židovských dcer

jsem uzřel v lesku sabbatu.

Zvuk varhan jakoby ztišených

zněl v zášeří synagogy tam,

tak jako by plakal něčí hřích

a svěřoval se temnotám...

V tu dobu křídla veřejí

se rozestoupila, lustrů zář

svou zalila světlou peřejí

andělsky krásnou její tvář...

Se schodiště, krůček za krůčkem

v safianových střevíčkách,

koketně držíc šatů lem

kráčela v světlých polotmách...

U schodiště zástup mužů stál

se dívat na ten vzácný div,

neb každý z nich si lásku lhal

a lásky illusí byl živ...

A v nároží shluk kočárů

zaléhal v ohlušivý šum

dne kouzelného po žáru,

jenž ulice plnil, sad i dům...

Tu souvěrci s modlitbou na svých rtech,

tu peněžníci zbohatlí,

tu šlechtici smutní, v jejichž snech

staletí dávných sláva tlí,

tu úžasem jatí chudáci,

tu skeptici žitím zrazení,

tu žebráci, krok jichž se potácí

od zločinu až k spasení,

ji čekali všichni kolem jít,

a potají šatů jejích se tknout,

a o tom, jak na ně se dívala, snít,

než uchvátil ji davů proud...

I její dávný milenec,

jenž v dětských létech hrál si s ní,

zbledlý tu stál, jak s kosou žnec,

když náhle se nad ním den rozední,

ty poprvé dnes u ní zřel

ze safianu střevíčky,

butony, na nichž démant chvěl

a blýskal se, jak zorničky,

prsteny zřel, jak z pavučí

náramky mžily svítivše, –

tak pyšně šla, jak v náručí

by toho šla, jenž dal jí vše,

to vše, to vše, co on nedá jí,

co dali jeho soupeři,

ti baroni, co tu čekají,

ti kretini smutní, bankéři...

Oh, náramky zacinkly zvonící,

slech‘ zlatý ten kov... Tu zšílel on...

Jak dravec vztyčil se – a třesk‘

zlé, jisté, hluché rány tón...

A s posledního schodu jak

se skácela, kles‘ k ní, ji skryl, –

zasmál se spokojeně tak,

a tisk ji k sobě, nepustil...