BALLADA O KRITICE.

V svět rozlétly se nové písně vroucí.

V ně vložil pěvec žití trn i květ,

v nich zněly duše nejvřelejší tóny,

v nich žil i mřel. – Chvěl touhou se mu ret,

kdy děl jim: „Jděte!“

I četli je. – Ten s hrdým pousmáním,

ten s pošklebkem se v listech probíral,

ten lhostejně se v jejich nořil hloubi,

a onen želel, že je čet’. – A dál?

Což rozuměli?

Jim verš a rým jen zvoní v rhythmu chodu,

jim slza chladnou rosou září jen,

jim výkřik bolu zvukem bez ozvěny,

jim neznámo, co tkalo v duši sten,

čím ožil verš.

Stál básník v dumách pod kritiky křídly,

jež ostrým spárem rvala květů nach,

těch květů jeho vroucí poesie,

a metala je vichrem soudu v prach.

A umdléval.

I oněměly náhle jeho písně,

z nichž žití válo dřív mu pozdravem,

a zchvácen kles’, jak zmírající ptáče...

dech těžký pod hrubým se tají jhem –

to lidský soud. – – –

Aj! nová píseň v hruď mu zaťukala:

„Jen v před, jen výš, mně přenech trud a bol,

ty žij, ty pěj jak pod oblaky ptáče,

to neptá se, co říká lidstvo kol?

Má v písni svět.

Nic nedbej těch, kdo rukou mraznou chvátí,

co vzešlo v duše slunci zářivém,

co květem padlo v žití lány pusté,

co vroucí láskou dýše v srdci tvém –

jen pěj, jen pěj!

Jen v jednu duši nadýchá-li štěstí,

jen v jedno srdce těchu – píseň tvá –

jen v jednu paži včaruje-li sílu,

pak marně nerozpiala křídla svá

v let k blankytu!“