BALLADA O LÁSCE.

Již temných země ze hlubin,

kdy ještě ohněm všecko vřelo,

tu přišlo žití jako stín.

S ním ještě něco tu být chtělo.

Na jeho prsou těsně lpělo

a s ním též chtělo třeba mřít;

v svět mladý hlasem nebe dělo:

„Bez lásky věru nelze žít!“

Pak ráj byl tady bez vidin,

kdy srdce poprve se chvělo,

on klesl blažen v její klín

a žití ku vrcholu spělo.

Cos jako Bůh sám k zemi sjelo

a lidstvo počlo o Něm snít,

vše jeden cit v svém nitru mělo:

„Bez lásky věru nelze žít!“

Pak přišel první země syn

a krví poskvrněno čelo.

Tu svět víc nebyl prostý vin

a temno ještě víc se tmělo,

když na vítězství svoje zřelo;

jak marno bojovat je, chtít.

A dítě v smrti říci smělo:

„Bez lásky věru nelze žít!“

Sta srdcí nadšených juž pělo,

jak velký svaté lásky cit.

Vše v jeden souzvuk velký hřmělo:

„Bez lásky věru nelze žít.“