BALLADA O LÁSCE, JEŽ ODEŠLA.

Nevidně povrch se čeří

skrytého zálivu vody.

Duše má ještě věří

v příchod lásky a shody.

Ve vodě zrcadlí se

štíhlé a bílé břízy...

Vyčkám tu, háj kde tmí se

šerem své zelené řízy...

Nehybně v mrtvém snění

v průzračné vodě stín střehu,

půjde-li v zamyšlení

po tom, kde sedím, břehu...

Melancholickým tichem

nahnutý sedím k tůni,

otráven vlastním smíchem

a vodních růží vůní...

Jak jsem jí ublížil krutě, –

rány tím sám si však dával...

Kajicně, nepohnutě

tak nikdo by nevyčkával...

Pozná-li šat můj černý,

ztřísněný pískem a hlínou?

Klid je tak bezeměrný,

dny, noci jak jdou a minou...

Půjde-li v zamyšlení

po tom, kde sedím břehu?

Skončeno všecko není?...

Možno tu vycítit něhu?...

Přijde-li, uvidím v hloubi

pohled, jenž dobolívá...

Mrtvé se ozývá doubí –

přece – a v dálce kdos zpívá...

Nesmět se ohlédnout věčně,

zbabělý za svou vinu; –

přijde-li jednou, – já vděčně

trest přijmu, než touhou zhynu...

Z mých zád mech vyrůstá žlutý

a stříbrné řasy z mé hlavy,

já čekám dny nedotknutý

a dívám se v hloubky stín tmavý...

Nejde a nejde a nejde...

Její krok nezašustí...

Ale zda bolest má přejde? –

Musím tu v zem už vrůsti?...