Ballada o letě.

Ve slunci řeka jako prsten zlatý,

na obzoru si chlumy sedly v kruh,

buk, jilm a bříza věnčí jejich paty,

pod nimiž v dál se táhne smavý luh,

kde v sítí zmírá tajemný vln ruch.

Hle, pramen ze skal svěží travou pílí

skrz zlatý čilimník a jasmín bílý,

tu ztracen, tam se mihne chvílí hadem,

déšť květů s haluzí se do vln chýlí,

jež v letním žáru sladkým dýší chladem.

Kol pestrý motýl lítá nad poupaty,

jak modrá hvězda zahrá v zdroji pstruh,

pták mnohý mihne se tu kropenatý,

a třpytné šídlo, roj španělských much

jak tisíc lesklých smaragdových stuh,

čmel, vosa, včela se tu shromáždili,

by z jetele a svlačce manu pili,

po kmenech mravenci se hrnou stádem;

kraj, čím víc Helios své šípy střílí,

zde v letním žáru sladkým dýše chladem.

Hle, v stínu topolů juž svlekli šaty.

– Antická stafáž! – a po druhu druh

do řeky skáčí, jež jak vrchovatý

přetéká pohár, až za pruhem pruh

se šíří dál; smích koupajících v sluch,

a vody šum, jež o břeh květný kvílí,

s včel bzučením se v jeden akkord slily,

a žežhulky hlas kdesi v houští mladém;

květ něhy pln a vzduch je plný síly,

a v letním žáru sladkým dýší chladem.

Pojď, modrou sluj jsem našel, sotva víly

tam zčeří hedbáv mechu, zlaté žíly

se v skále stkví, jež zvučí kapek spádem.

Ať ňadra tvá, až dojdeme tam k cíli,

mně v letním žáru sladkým dýší chladem!