BALLADA O LIBUŠINĚ KONI.

Když hvězdy svítily jak jisker roj

a pod nimi zem spala,

vždy kněžnu v srdci pojal nepokoj,

a s lůžka tiše vstala –

(tak častěji se dálo v rok,

a nevěděl nic moudrý Krok) –

a kůň si osedlala.

Byl bílý jako sníh ten koníček,

na čele sivou lysku,

na uzdě zdoba zlatých srdíček

mu zvoní kolem pysku;

potichu vyjel, dal se v klus,

jeť ke Stadicům hezký kus,

kde plnou měl vždy misku!

A znal tu cestu v noci zpaměti,

jak ty znáš tuto zkazku,

z oráče vyrůsti dal knížeti

a kněžně starou lásku,

an vážně vedl cestou tou

řad poslů z Prahy za sebou

za nos jak na provázku.

A moudrost, moudrost kde je, kde je tu?

už slyším volat v křiku.

Nechtěl jsem jistě ohřát klevetu,

leč říci k její vzniku,

že ne vždy zle to dopadne,

když někdy v době nesnadné

kůň dělá politiku.