Ballada o macešce.

Kytičko macešky, prostá a milá,

natrhal jsem tě z rodných niv,

pověz mi, dušinko, čím že jsi byla,

než jsi se kvítkem stala, dřív?

„Pohádka smutná – pěvče ty mladý,

nechtěj znát staré bolesti!

K čemu, kdy nelze podati rady,

opáčit cizí neštěstí?“

Kytičko ubohá, líto mi vskutku,

že jsem tě utrhnul, zmařil tvé dny,

uvadneš záhy, pohřbeny v smutku

budou tvé mladé, chudičké sny.

„Ne, toť můj osud – mám tolik síly,

zahynout klidně, mne nepojme strach,

jenom až zvadnu, druhu ty milý,

spal mě a nenech pohodit v prach!

Zažilať mnoho já – v podobě vaší

junák a děvče žila jsem kdes,

veselí, rozmarní, diví a plaší,

život nám kynul v jediný ples.

Zrak náš byl temný, modrý jak moře,

v prstencích vinul se zlatý vlas,

na našem květu podnes, však spoře,

prokvítá odlesk té krásy zas.

Marie – Ivan – dvé mladých duší,

láska k nim vešla jak jara dech,

kdo jí se leká, kdo že z nich tuší,

že smrt jim přinesla na křídlech?

Máj jejich lásky parný byl, krátký,

blaho je do svých zajalo pout –

byly to děti jedné matky – –

musili oba zahynout...

Hřešili těžce, však bez vůle svojí,

proto se smiloval nad nimi bůh,

změnil je v kvítka, by v prostičkém kroji

šatily, zdobily rodný tvůj luh.“

Dík za tu pověst, prostou a krátkou!

Nechť rosteš jen na mezi, na cestě,

přece tě zlíbám, a dám i s pohádkou

dárečkem lásky své nevěstě.