Ballada o marnosti všeho.

Juž ptal se Villon, mistr sladkých tonů,

kam poděly se loňské sněhy z hor?

a otázka ta v srdcích milionů

zní posavád, ta nejtěžší je spor,

o nějž se tříští titanský náš vzdor.

O věčnu sníme, okamžiku děti,

o hvězdné záři kráčejíce tmou,

a nejsme víc než ptáci, jenž kol letí,

než svadlý list ve jiných hnaný změti,

a srdce šeptá s povzdechem: Kde jsou?

Kde jsou ty zádumčivé zvuky zvonů?

Kde slavné žalmy, jimiž chvěl se bor,

když mladosť pozvedla nám tajů clonu,

v hruď láska padla nám jak meteor,

zem v květech smála se, kam sáhl zor.

Ó polibky! Na jabloňové sněti

se tolik nechví květů vánků hrou,

ó přísahy, jež nelze dodržeti,

ó žaly, jdoucí plesu ve zápětí – !

Jen srdce šeptá s povzdechem: Kde jsou?

Ó dívčí hlavičky ve šíje sklonu,

ó ženy, jež jste vděků byly vzor,

na Venuši já myslil, na Madonnu,

na Orfea a velkých pěvců sbor,

ó plachty dávno zašlé za obzor!

ó lodě padlé vlnám do objetí,

ó vojska zavátá v poušť bouří zlou,

ó města dávná zniklá od staletí,

ó prachu, stíny v lidské nepaměti! –

jen srdce šeptá s povzdechem: Kde jsou?

Jak nemyslit na vlídný úsměv dětí,

na paprsk smíchu, hudbu srdcí dvou?

Na vše, co musí v troskách práchnivěti,

a čemu oko pouhou slzu světí,

a srdce povzdech zoufalý: Kde jsou?