BALLADA O MILENCE „VZPOMENEŠ“.

Co stalo se dnes ženichu,

že chodí sám tou zahradou?

Že usilovně potichu

trápí se těžkou záhadou

a umírá zlou náladou?

Kdo dal se uspat, okouzlit,

toho víc bolí hrozná lež.

Jak z propasti se ozval cit,

několik slůvek: Vzpomeneš?

To musí srdce rozdrtit...

Bdí stará láska, dobře ví,

že tak je mstít se nejlépe,

když z hrůzy nebo z úlevy

na naše dveře zaklepe,

jdouc křísit mrtvé úsměvy...

Jít zítra s jinou k oltáři

však osudný již určil den.

A kouzlo dneškem dozáří

hříchu i vášně, život ten

pak zmařen bude, odcizen...

Dům osvětlen jak vrhá stín,

vylhanou šumí nádherou,

myrt lesk a vůně rozmarýn,

vše dýše lží a pověrou,

ohledy, kterým vděčí syn.

Vše šílí, zvoní, klopýtá

naivní jakous radostí,

jen jeho duše rozryta,

cos křičí ze dnů mladosti:

zoufalá láska odbytá...

Stůl prostřen zítra hostí stům,

bažanti v mísách pečení,

vín příchut vdechne vášně rtům, –

rodiče hrdí, vznešení

se budou klonit v hostí šum...

To vše jak rve ho bolestí,

otevřel dvířka zahradní.

V ulice vyšel, v náměstí

a kráčel stranou západní,

zřel hořet světlá návěstí...

Jak náměsíčný kráčel, shon

bil jako vlny v jezů hřbet,

tramwayí vyplašený zvon

mhou zástupů rozrážel střed

a zanik’ v ulic příkrý sklon...

Pak v rovných, tišších ulicích

vše novou mlčí pustotou.

Zří světla domů olbřímích

jak Ameriky cizotou.

Ni květ nevoněl nocí tou...

Šel rozloučit se s milenkou,

„Vzpomeneš“ bylo jméno jí,

s ní spiat byl stále myšlenkou

a ranou, jež se nehojí,

společnou ranou obojí...

V dům jeden vešel, otevřel

pak její dvéře, vkročil k ní...

A jak ji v záři lampy zřel,

výčitku němou zašlých dní,

šílenou, dávnou láskou mřel...

Co zakázáno, vábí víc,

co pohřbeno, zas oživí,

co prokleto, ti vyjde vstříc

a větším kouzlem udiví,

„Vzpomeneš“ pouze stačí říc’...

Nevztáhla ruky, chví se tak

a sotva věří, nevěří,

leč hypnotisující zrak

jí probod’ srdce, od dveří

jak rozjasněný vpad’ sem mrak...

Jak vichřice ji schvátil, jal,

ji prudce k sobě ponadzdvih‘

a všechen žal svůj vylíbal,

zoufalost k smrti určených

jí bledých lící na ovál,

noc probděl u ní v přísahách,

v rozkoši muk a v šílení,

však ráno den jak bělil práh,

„Vzpomeneš“ šeptla v loučení,

a rozkoší se plížil strach...

Tu pravil: Dnes, až budu mřít...

A ona: Ve dvou mřít je líp...

Tu on děl: Sňatek uzavřít,

je krví zpečetit svůj slib...

I řekla: Tvá chci věčně být...

Den rudnul krví, zlatil věž...

Zvědavci mohli viděti

v ulici rovné, tiché, kdež

milenka mrtvá „Vzpomeneš“

ženichu spala v objetí...