Ballada o mladosti.

Ach, zda to bylo moje mládí?

Já dlouhým, temným hvozdem jel;

tu slyším, někdo za mnou pádí,

juž večer tu a kraj se tměl.

Já obrátil se – někdo tady,

kdes v houští slední hasnul svit,

les kopyty zněl koně všady,

jak chtěl by kdos mne dohonit.

I myslím: Byl to přelud pouhý,

a dál jdu – ptáka slyším pět.

Ó, znám tu sladkou píseň touhy,

jak zazní, voní každý květ.

V tom vedle cesty dívku vidím,

zde klesla během znavena,

pln soucitu hned k ní krok řídím;

ji zbudí kroků ozvěna.

Zrak v slzách má, zří do zástěrky,

kde trochu hub a brusinek,

řeřábu zkrvavené šperky,

ocúnků bledých smutní vděk.

A slza do zástěrky kane,

a rtové chví se v křeči jen:

„Ach, odpusť mi, víc nemám, pane,

a byl to přece krásný sen.

Já zázrakem se octla v hoře,

ze zlata svítil klenby strop,

kol květů, drahokamů moře

ve labyrintu dlouhých kob.

Já trhala vše a já brala,

až jala mne tůň mrákotná,

pak za mnou zavřela se skála,

zde octla jsem se – samotná.

A hledím v žasu do zástěrky

a hledám ten svůj vzácný lup:

ach, ocúnku zde chudé šperky,

květ řeřábů a kytka hub!“

A plakala tak usedavě

a stárla rychle v pláči tom.

co smutek táhl po doubravě,

jak zamyšlen stál každý strom.

Já musil sebrat sílu všecku,

v ráz zdeptat v srdci každý cit,

neb svému mládí, tomu děcku,

já nemohl to za zlé mít!